Příběh Moria

Bohužel, shard Moria je ukončený. Není už možnost se registrovat a na tomto shardu hrát…

 

Jeden prsten padl do ohně hory Osudu. Horu zničil následný výbuch a třes projel celou Ardou. Sauron Veliký pominul a jeho moc zmizela. Odešlo velké zlo a přišly šťastné časy plné oslav a radosti. Byla to však i chvíle velké ztráty, neboť Třetí věk Středozemě, věk elfů, byl téměř u konce. S mocí Jednoho totiž zmizela i moc Tří a vše, co bylo s jejich pomocí vykonáno, mělo nyní uvadnout a jejich ochránci odejít. Elfové tento osud dlouho předvídali a někteří mluvili o konci své rasy ve Středozemi, kterou milovali.

Jejich předpovědi se však zcela nevyplnily. Když totiž Středozemi skutečně opouštěli ti, jenž střežili prsteny, prosil Elrond Círdana, aby odplul s nimi, neboť i on kdysi opatroval prsten ohně Narju. Pán Přístavů však odpověděl: „Nemohu odplout. Mé místo je tady, na hranici mezi touto a vzdálenou zemí, a dokud bude stát mé město, lodě budou připlouvat a odplouvat a bude tu i Círdan.“ Tak se tedy rozloučili a Elrond snad konečně pochopil lásku, kterou choval Nejstarší (jak občas nazýval Círdana, neboť byl vskutku v té době nejstarším elfem ve Středozemi) k Šedým přístavům a k celé Středozemi, kterou, jak se zdálo, nechtěl nikdy opustit.
Právě v Šedých přístavech nacházeli útočiště elfové, kteří ještě váhali. Mnozí si totiž Středozemi zamilovali a i když touha elfů po Valinoru je věčná, v mnohých srdcích spala.

A tak i když věk elfů minul a začalo panování lidí, mnoho mocných elfů ještě ve Středozemi zůstávalo. Byli mezi nimi Elrondovi synové Elladan a Elrohir, král Lesní říše Thranduil, jeho syn Legolas, Glorfindel z Roklinky, Pán Celeborn Lórienský, Círdan z Přístavů a další, kteří se měli teprve proslavit. Krása Šedých přístavů se brzy roznesla mezi hobity z Kraje. Nepochybně z úst pánů Smíška Brandoráda a Peregrina Brala, neboť Samvěd (nyní starosta Kraje) o svém loučení s Frodem mluvil málokdy, a to ještě jen mezi přáteli a nikdy se neubránil slzám. Sám však Přístavy občas navštěvoval vyhlížel přes moře, snad s nadějí, že spatří vidinu vzdálené země a v ní Froda. Tam se také seznámil s Círdanem, který s ním rozmlouval a vyprávěl mu mnohé příběhy, ve kterých Sam nacházel útěchu. Nebyl však jediný. Zvědavost u některých hobitů překonala zažité pověry a někteří (především pak z Bralovské a Brandorádské linie) se vydávali do Přístavů, aby na vlastní oči viděli jejich krásu, kterou znali jen z vypravování.

Brzy se začali sbližovat s elfy z Přístavů a ti s nimi rozmlouvali, neboť jim hobiti připadali velmi zajímaví a zábavní. Někteří z elfů začali navštěvovat Kraj (Obzvláště pak Hobitín a Pána Samvěda). Tak tedy došlo po uplynutí mnoha věků ke sblížení těchto dvou plemen, i když někteří hobiti z počátku chovali k elfům velkou nedůvěru. Snad tak byl naplněn odkaz Bilba Pytlíka a jeho synovce Froda Pytlíka, kteří byli prvními hobity, které znal Velký svět.

V Kraji samém nastaly blažené časy míru a klidu. Král věnoval Kraj hobitům a zapověděl tam vstup velkým lidem. Severní království bylo obnoveno a s ním i Severka, neboli Fornost, stará pevnost dávné říše Elendila Vysokého. Zelená cesta byla znovu rušná, jak bylo předpovězeno, a Hůrka opět nabyla na významu. Přijížděli nejen královští poslové, ale i obchodnící a další poutníci mířící do různých částí obnoveného království v Anórienu. Na západ k Ereboru mířili trpaslíci z východních hor a opět byli hovorní a veselí jako ve dnech před válkou. Nebylo divu, neboť Stín odešel z Temného hvozdu a jeho jméno bylo změněno. Pod vládou krále Thorina III. Kamenné přilby, jehož otec Dain II. padl v bráně Ereboru v bojích Války o Prsten, se z Osamělé hory znovu stával klenot trpasličí říše. Vztahy s lidmi z Dolu a Esgarothu byli upevněny a na jih, do Gondoru, byl poslán královský dar.

Podobně jako na Severu tomu bylo po pádu Saurona i v jižních zemích. Divoká stáda rohanských koní se mohla znovu beze strachu rozběhnout po celých pláních zelené země. Mír se vrátil k lidem, kteří žili ve strachu a obavách, co přinese zítřek. Dobrovolníci z armády se vrátili ke své práci a rodinám. Země měla nového krále, zatímco starý král, Theodén, padl a byl pohřben se ctí, která se nedostala žádnému před ním ani po něm.

Nový král, Eomér, (později nazývaný „Šťastný“) nebyl jen schopným válečníkem, ale, jak se nyní mělo ukázat, i dobrým vládcem. Brzy po konci války a následných cermonií (ať už šlo o oslavy v Gondoru nebo o vyznamenání vojáků Jízdmarky a jmenování nových maršálů Marky) rozhodl o novém uspořádání armády i země. Přátelské vztahy s Gondorským královstvím a jeho obyvateli byly obnoveny a posilovány osobním přátelstvím králů Eoméra a Elessara. Z obou národů se stali pevní spojenci nejen v boji proti zbytkům Sauronovy armády a otatním zlým tvorům po několik dalších let, ale i v hospodářských a obchodních záležitostech.

Helmův žleb byl opraven a posílen, nejen díky umu rohanských a gondorských stavitelů, ale i trpaslíků, včetně Gimliho, syna Glóinova – přítele krále váženého v celé zemi.

Díky obchodu a výměně znalostí měla Jízdmarka brzy silnější (ač zdaleka ne tak početnou) armádu než v časech před válkou a její jezdci byli obávanými protivníky pro všechny nepřátele. Edoras se stal ještě důležitějším díky obnovení obchodních cest do Severního království, a tak nyní i rohanský král často přijímal posly ze severu i z jihu.

Když se novou královnou stala Lothíriel, dcera pána Imrahila, upevnily se i vztahy mezi Rohanem a baštou potomků Númenorcejců na jihozápadě Středozemě – Dol Amrothem. Amrothští rytíři si v ničem nezadali s nejlepšímy bojovníky Jízdmarky, ač způsob boje, který vyznávali, byl odlišný. Sám Imrahil vyjížděl po mnoho dalších let do boje po boku králů Gondoru, Rohanu či ithilienského knížete, ať už na daleký východ či na jih. A byl nimi uctíván jako jim rovný. Sama Lothíriel byla pro rohanský lid dobrou královnou, veliká v kráse i odvaze. Velmi se podobala svému otci a byla oblíbená mezi lidem gondroským i rohanským. Eoméra velmi milovala, stejně jako on ji, a síně Meduseldu byly po letech opět plné radosti a štestí. Soubežně probíhala obnova i v Gondoru, který znovu nalezl krále a vláda správců skončila.

Nedlouho po pohřbu rohanského krále Théodena (18. Urui 3019 T. v.) a návratu do Minas Tirith, rozhodl se správce Faramir, syn Denethora II., nyní kníže ithlilienský, zbudovat v Ithilienu sídlo pro sebe a svoji choť, Éowyn Rohanskou, aby tam společně žili a vládli Zahradě Gondoru, která měla nyní znovu rozkvést, jako za dní před Válkou. Faramir sám znal ten kraj dobře, neboť za dnů Saurona Mordorského strávil dlouhé roky jako kapitán ithilienských hraničářů. A proto brzy rozhodl o místě. Dům dal zbudovat tam, kde řeka Poros vytékala z Hor Stínu. Místo bylo ze tří stran chráněno horami a jediný přístup k němu byl ze západu. Leželo na hranicích s Haradem a později se toto umístění ukázalo více než užitečným.

Zedníci, které bylo možné postrádat na opravách města Minas Tirith zničeného válkou, se pod ochranou hraničářů brzy pustili do práce a přestože bylo třeba upravit tvar samotné skály a usměrnit koryto řeky (a přes občasné střety se skupinkami skřetů), byla stavba do dvou měsíců od započetí (1. Narbeleth 3019 T. v.) hotova.

Řeka byla usměrněna a protékala nyní jako horská bystřina středem náměstí, pak v malém vodopádu padala ze skály a mířila do Velké Anduiny, která se vlévá do Moře. Přes řeku vedl kamenný most. Dům kníže ithilienského se nyní stal útočištěm hraničářů, kteří i po porážce Saurona měli spoustu práce se skupinkami skřetů křižujících Ithilien a hlavně s krutými Haradskými, kteří se nehodlali vzdát, ani když Král uzavřel s jejich vládcem mír. Ve staré pevnosti na ostrově Cair Andros byla ponechána stálá posádka a byla vždy připravena znovu přijmout vládce Ithilienu v případě nouze. Nyní je ovšem třeba zmínit jednu zvláštní věc, která měla velký vliv na úspěchy Faramira a jeho oddílů v pozdějších dnech.
Legolas, syn Thranduilův, slíbil přivést část sličného lidu z Temného hvozdu (říše svého otce) do Ithilienu, aby pomohli obnovit jeho někdejší krásu. Proto se kníže Faramir nepodivil, když mu hlídky oznámily, že se k jeho sídlu blíží skupina elfů. Očekávaje Legolase a jeho lid vyšel z domu, aby je uvítal. Avšak nebyl to

Legolas ani elfové z Temného hvozdu, ale vznešení elfové z Lothlórienu vedení Haldirem. Haldir se poklonil a řekl: „Přinášíme pozdravení od Galadriel, paní Světla, a Pána Celeborna. Paní vzkazuje toto: Prvorození odchází a začíná panování lidí, avšak znalosti by měly být předány nástupcům, aby je využili pro dobro tohoto světa.“ Po těchto slovech předstupovali ostatní elfové a předkládali před Faramira velké dary. Mezi nimi bylo mnoho knih, které nechala Galadriel v Lórienu sepsat, aby s elfy neodešly přes moře i jejich vědomosti. Jednu kopii knih poslala do Roklinky, druhou do Ithilienu. Ale kromě knih zde byly i lórienské pláště a luky Galadrim, které byly pro Faramirovy hraničáře neocenitelnými pomocníky. Byly tam i mnohé další a větší dary, o těch se však otevřeně nemluví. Haldir a jeho družina se zdrželi sotva týden. Snad osud nebo náhoda tomu chtěly, že večer před jejich odchodem se ozvaly rohy a přišli elfové z Temného hvozdu s pozdravy a dary od krále Thranduila a prince Legolase. Legolas sám nepřišel, neboť zůstal v Minas Tirith, kde se setkal s trpaslíkem Gimlim. Ten právě přivezl dar Thorina III., krále pod Horou, pro krále Elessara – bránu z mitrilu pro hradby Minas Tirith, aby nahradila tu, která padla pod údery Grondu, největšího beranidla svého věku.

Ten den byla v sídle Faramira a Éowyn velká hostina. Druhého dne ráno Haldir a jeho družina odešli zpět do Lórienu a víckrát je u Hor Stínu nikdo neviděl. Naproti tomu lesní elfové se pustili do práce a krajina začala opět vzkvétat.

A tak i když Legolas doprovázen trpaslíkem Gimlim dorazil ani ne za měsíc, kvetlo už v Ithilienu mnoho květin a zelenaly se tam stromy. Proto když Legolas vzhlédl k Faramirově sídlu, jmenoval ho Nalta Imladris – obraz Imladris. A vskutku žádné jiné místo ve Středozemi nebylo Roklince tak podobné jako toto. Jméno Nalta Imladris už mu zůstalo, i když mu různí lidé říkali mnoha jmény: pro gondorské to byl Skalní palác a jiní ho zas kvůli jeho poloze nazývali Orlí Hnízdo. Všichni zlí tvorové se ho však kvůli hlídkám hraničářů a elfů obávali a vyhýbali se mu.

Samotná Minas Tirith se stala vlajkovou lodí obnovy Gondorské říše. Mnoho umění bylo vloženo do její rekonsturkce a zvelebení po válce a elfové i trpaslíci přisli, aby pomohli pozvednout krásu Bílého města do podoby skvostnější než kdy dřív. Brána z mitrilu, práce na hradbách a vzácné stromy a květy byly nejsnáze viditelnými projevy jejich úsilí. Největším pokladem města byla však pro všechny obyvatele královna Arwen Večernice (dcera Elrodna z Roklinky, který odplul na Západ) po boku krále Elessara. V očích měla krásu hvězd a vyplňovala ji vznešenost a moudrost jejího lidu. Němý užas a bázeň se vloudily do srdcí těch, kteří ji spatřili. Milovali ji a měli z ní radost. Aragorn, Elfkam neboli Elessar – potomek dávných vládců a dědic gondorského trůnu byl pravým synem svých předků a zjevil v sobě všechny vlastnosti králů z dob největší slávy Gondoru. Snad jen v době Isildurových synů mělo Gondorské vojsko tak udatného a schopného kapitána jako v těchto dnech. Mnohokrát vyjížděl v čele armády k jezeru Rhûn do boje proti skřetům z mordorksých hor nebo zlým lidem, kteří se v té oblasti zdržovali a ohrožovali lid Rhûnu, nyní spojence Gondoru. Zároveň však byl moudrým a spravedlivým panovníkem. I přesto, že v prvních letech své vlády musel především napravovat škody a ztráty po dlouhé válce (rozhodl například o zachování ruin Osgiliathu jako památníku na strašlivou válku), byly to pro celou jeho říši blažené časy plné míru. Několikrát také opustil jih a navštívil na čas severní země. V těchto šťastných dnech nebylo válek; vojáci, samozřejmě až na nezbytnou část armády, mohli odložit zbraně a zapojit se do obnovy svých měst. Úrody obilí a dalších plodin byly bohaté a rodilo se mnoho dětí. Každoročně se konala v Minas Tirith velká oslava na výročí zničení Jednoho prstenu za učásti vzácných hostí, vládců různých zemí. Častými hosty na jihu byli Elrondovi synové Elladan a Elrohir – bratři královny Arwen. Oba byli urostlí, tmavovlasí, s šedýma očima, podobní si tak, že je od sebe málokdo dokázal rozeznat. Poté, co správu Roklinky přejal Celeborn lórienský, který tak definitivně opustil svou zemi a ta se stala západní výspou lesní říse krále Thranduila, přebývali na jihu stejně často jako ve své domovině, ať už v hlavním městě nebo v jižním Ithilienu, mezi elfy v přízni knížete Faramira a jeho paní. Právě Ithilien se stal novou radostí pro elfy, které Středozemě neomrzela. Díky jejich umu se stal nejkrásnějším lesem na jih od Rauroských vodopádů. Byl opět plný života, vůně květů a zurčení vody. Všechny stopy temných let byly ztraceny a zůstaly jen ve vzpomínkách těch, které ony nešťastné dny zastihly. Na sklonku 20. roku nového věku byl Ithilien středem pozornosti celého Gondoru, když se narodil dlouho očekávaný syn Faramira a Éowyn – Elboron. Mnoho pozdravů a darů bylo posláno do knížecího domu ze všech koutů Gondoru, ale i z Rohanu (nejen aby oplatili dary, které přisly k narození královského syna ve vlastní zemi. Syn Éomera a Lothíriel byl jmenován Elfwine – přítel elfů). A tak když nastaly velké oslavy 25. výročí pádu Saurona Mordorského, sešla se k hostině v královském paláci v Minas Tirith největší společnost, co do významu i počtu, od svatby krále Elessara a královny Arwen. K jednomu stolu totiž zasedli vládcové Gondoru, rohanský král s chotí a následníkem trůnu, ithilienský kníže s bílou rohanskou paní a svým synem, Imrahil z Dol Amrothu (otec rohanské královny Lothíriel), Elrondovi synové Elladan a Elrohir, trpaslík Gimli, elfové Glorfindel z roklinky a princ Legolas – vůdce ithilienských elfů. Mělo to být veselé setkání a notnou chvíli také bylo. Bardi zpívali písně a recitovali básně opěvující hrdiny Války o prsten a následující, již čtvrt století trvající mír. Avšak právě když kníže Faramir pozvedl pohár, aby společně s rohanským králem připil na šťastnou budoucnost svého syna Eleborna a mladého následníka Éomerova trůnu, povšiml si pohledu královny Arwen.. Dívala se mu do očí tak ostře, že těžce odolával nutkání sklopit zrak, a přece mu cosi říkalo, aby vydržel. Celá společnost utichla a s napětím sledovali spanilou Arwen a její jakoby nepřitomný pohled. Ani Aragorn nepromluvil, neboť jako jeden z mála tušil, čeho je svědkem. Náhle do hlubokých očí královny vstoupily slzy a když jí počaly stékat po tváři, prudce vydechla a sklopila pohled.

„Pověz, má paní, co jsi viděla?“ vydechl s obavami Faramir.

„To nemohu,“ odvětila tiše a upřela svůj pohled ke dveřím velké síně, které se vzápětí otevřely. Do místnosti spěšně vstoupil elf v jezdeckém úboru. Poklonil se přítomným a pak rychle promluvil ke Glorfindelovi a Elrondovým synům. „Imladris byla napadena! Velká tlupa skřetů z Mlžných hor,“ řekl s úzkostí a stejný výraz přeběhl po tváři všech přítomných. Než někdo stihl promluvit, posel pokračoval. „Odrazili jsme jejich útok, ale přijdou další! Pán Celeborn Vás prosí, abyste se co nejdříve vrátili. Je Vás zapotřebí.“ sotva popadl dech, otočil se k Legolasovi a pokračoval: „Napaden byl i Lórien! Skřeti z Morie! Měl byste se vrátit na sever ke svému otci a pomoci jeho armádě s obranou, pane.“ Znovu se poklonil. „Vyčkám vašich rozhodnutí na nádvoří,“ dodal a odešel. Sotva za ním zaklaply dveře, rozlehlo se místností mnoho výkřiků. Porada byla krátká. I když král Gondoru i Rohanu nabízeli elfům pomoc, ti ji zdvořile odmítli. Rozhodli se však neprodleně vydat na cestu. S Legolasem jel i trpaslík Gimli. Éomér se svou družinou odjel ještě téhož dne zpět do své země, aby se ujistil, zda je vše v pořádku. Není divu, že ho tyto zprávy znepokojily, když Mlžné hory leží na dohled Rohanu a v západním úvalu měli již dříve své zkušenosti se skřety. Válka se vrátila na sever, do zemí elfů. Lidé však stále mohli klidně spát, neboť ze severu přicházeli dobré zprávy. Ač byly boje dlouhé, po první šoku měla vojska elfů navrch. Válka trvala už druhým rokem a zdálo se, že se blíží k závěru, že porážka skřetů je nevhynutelná, když udeřili znovu a s obnovenou silou. Ale rok 27 Č. v. nebyl důležitý jen pro elfy a jejich válku, ale měl se stát nezapomenutelným pro všechny národy. Na jaře se vrátili do Minas Tirith vojáci, kteří ji sotva před dvěma týdny opustili, aby vystřídali hlídky ve Rhûnu. Jejich řady byly prořídlé a mnozí byli raněni. Jejich kapitán mířil rovnou ke králi. Lidé si šeptali zvěsti o nové válce, ale odmítali tomu uvěřit. “To není možné,“ říkali si. Zprávy, které však nesl kapitán vojska králi, byly špatné. Setkali se s armádou Rhûnských, nově vyzbrojenou a nepřátelskou. Byli odraženi a museli ustoupit. Žádné gondorské vojáky nenašli. Zřejmě byli pobiti nebo zajati. Rhûn zradil.

Nedlouho na to viděli lidé hlavní branou města projíždet královského posla v plné rychlosti. Ti, kdo jej zahlédli, spatřili v jeho ruce šíp s rudým hrotem. Jel do Rohanu.

Za dva dny král povolal velitele vojsk a udělil rozkazy. Gondorské vojsko musí být do pěti dnů připraveno k odjezdu do války k Rhûnu. Elessar poslal též pro Imrahila z Dol Amrothu a stejně tak poslal zprávu do Ithilienu k Faramirovi. Jak řekl, tak se stalo a za svítání pátého dne přijel král Éomér s rohanskými jezdci a setkal se s gondorským vojskem před branami Minas Tirith. A stejně tak se po dlouhé době opět setkali vůdcové obou armád – Éomer, Faramir, Imrahil a Aragorn, jako za starých časů. Vyjeli před polednem a nad hlavami jezdců vlály barevné zástavy. Zelené s bílým koněm v běhu za Rohiry, modré s bílou labutí za rytíře Dol Amroth a černé s bílým stromem a sedmi hvězdami za Gondor, které byly případně doplněny bílou korunou pro Aragorna a Faramira – ty vlály nejčastěji. Velké vojsko, největší, jaké se shromáždilo za mnohá léta, se vydalo přes ruiny Osgiliathu vstříc východu. Nespěchali do války, ale pochodovali se zdviženou hlavou a zpívali písně o boji a slavných bitvách. Na křižovatce v Ithilienu se stočili na sever, ale sotva zadní voj, ve kterém byl i Imrahil se svými rytíři, dorazil ke křižovatce, spatřili z jihu přijíždeť jezdce. Byl to hraničář z Nalta Imladris – Faramirova sídla. Jižní hranice byla napadena Haradskými. Vojsko bylo zastaveno a konala se rychlá porada velitelů. Drobné střety s Haradskými nebyly vzácností v posledních letech, ale výbojné skupiny se vždy daly rychle na ústup, když přišlo gondorské vojsko. Teď však bylo potřeba vyhodnotit tuto hrozbu s ohledem na potřebu dostatku mužů na východě i na jihu. Zejména Faramir vyzýval k rychlé pomoci na jihu, neboť to byla jeho země, která byla v největším ohrožení. Na jihu byly všechny oddíly hraničářů pod jeho velením. „Brzy se zase setkáme na poli vítězství!“ rozloučili se kapitáni, když bylo rozhodnuto, že Faramir se čtvrtinou gondroského vojska pojede na jih a k němu se připojí Imrahil se všemi svými muži. Rohanští a většína gondorských pokračovali na sever podél hor Stínu pod velením králů Éoméra a Elessara.

Tak se stalo, že na jih Ithilienem jelo na 200 jezdců a pochodovalo k patnásti stům mužů vedených Faramirem, zatímco se slunce sklánělo k západu. Ráno pátého dne dorazili konečně k řece Poros, jižní hranici gondorské říše u mordorských hor. Za ní začínaly nekonečné stepi a pouště Haradu. Byli vysláni jezdci na průzkum a velitelé se usadili v Nalta Imladris k poradě. Za rozbřesku následujícího dne přisli průzkumníci první zprávy. „Legie haradských pochoduje na sever k hranici. Dorazí nejpozději zítra před polednem. Je nutné se ihned připravit, pane,“ hlásil posel.

„Zaženeme je. Budou litovat, pokud se neobrátí a nevrátí zpět do svých domovů,“ řekl Faramir pevně. Bylo rozhodnuto svést bitvu na území Haradu. „Početní výhoda je, zdá se, na naší straně. Další slavné vítězství pro Gondor!“ zvolal jeden z mladších kapitánů a odešel udělit příslušné rozkazy. „Snad na severu nečelí většímu počtu nepřátel… nelíbí se mi, že jsme rozděleni,“ řekl temně Imrahil. „Nebojím se o ně,“ usmál se Faramir. „Ale teď už musíme vyrazit a připravit se k boji. Sbohem, má paní, rozluč se za mne s mým synem a přej mi štěstí. Brzy se zase setkáme a budeme slavit velké vítezství.“ Éowyn ho políbila a přála mu štěstí. V duši však měla stín. Faramir s ostatními kapitány odjel do ležení vojska.

A tak se celé vojsko muselo přebrodit, nebo po jediném mostě přejít Poros. Jediný pohled k jihu stačil, aby ukázal vážnost situace. Jen stěží šlo přehlédnout zvýřená oblaka prachu, která zahalovala obzor. Nepochybně tam pochodovalo vojsko. Postavili hlídky, ale neočekávali útok v noci. Sotva vysvitlo slunce, bylo už vše jinak. Černé masy vojáků na obzoru se začaly přibližovat a suchý vítr nesl jejich temný zpěv. Seřazené oddíly gondorských vytvořily formaci s jezdci na křídlech a Faramir se jal velet východnímu křídlu, zatímco západní vedl Imrahil. Zvědové nelhali, nepřátel byla skutečně celá tisícovka. Nesli těžké luky, kopí nebo oštěpy. Když se přiblížili, jejich oděvy a zbroje se blýskaly zlatou a červenou. Mezi sebou měli jen několik jezdců, zřejmě velitele. Zastavili se a utichli.

„Bojujte za svou zemi, za svého krále a za všechno krásné, co na tomto světě máte,“ křikl Faramir. Zazněly rohy a v jednom děsivém momentu se obě armády střetly v ohlušujícím rachotu oceli a svištění šípů. Jízda zaútočila na haradský šik z boku a tato taktika se vyplatila. Podařilo se jim sevřít nepřátele ze tří stan. Byla to hrozivá bitva, nejhorší od konce války. Haradští se bili bez milosti a zráty byly vysoké na obou stranách, přesto měli gondorští navrch a vítězství bylo jen otázkou času. Alespoň tak to mělo být. Náhle se ozvaly další rohy a z jihu se hnala nová vlna haradských. Za nimi zahlédli ke svému zděšení Dol Amrothští rytíři obrysy obrovských zvířat. „To snad ne,“ zaklel Imrahil. Mumakily nikdo neviděl od konce Války. Příchod další armády Haradských měl dramatický vliv na vývoj bitvy. Jízda se jim hnala vstříc. Avšak Mumakilové sešikovaní jako hrot jejich řady prorazili a hnali se vstříc pěším a první skupině haradských. Z úkrytů na jejich hřbetech létaly šípy na všechny strany. Za nimi se valily další oddíly vojáků. Imrahil a Faramir byli teď rozděleni početným zástupem nepřátel a museli ustoupit. Situace byla špatná. Byli obklíčeni přasilou a ztráty byly obrovské. Imrahil ustupoval na sever k Porosu. Faramir se svými muži se snažil o totéž, ale hrot nové armády se náhle stočil k západu a přehradil mu cestu. Jeho kůn klopýtl a padl probodnut šípem. S hrstkou opěšelých mužů se kapitán Gondoru uchýlil na malý pahorek uprostřed pustiny a doufal v příchod pomoci. Žádná však nepřišla, neboť haradských byla teď velká přesila a gondorská pěchota by masakrována mumakily. Imrahil byl zahnán až k řece a snažil se probít k mostu. Náhle, jakoby vedeny jednou myslí, se vrhly zadní voje haradských na Faramirovu družinu. Vojáci padali a šípy jim probodávali těla. Faramir byl zasažan a padl k zemi. Dostal se k malé skále na pahorku a opřen zády snažil se vytrhnout si šíp, který měl zabodnut v boku. Cítil, že se blíží konec. Z rány mu tekla spousta krve a zrak se mu mlžil. Takový je tedy můj osud, pomyslel si a myslel na svého syna. Hradbou posledních vojáků před ním prolétl černý šíp a zasáhl ho do hrudi. Hlava se mu svezla na rameno a náhle jako by byl ve snu viděl vedle sebe svého bratra v hodině jeho smrti. Opíral se o strom, díval se na něj a z jeho těla trčely šípy. „Boromire!“ hlesl Faramir. Pak zavřel oči, vydechl a temnota ho pohltila.

 

Leave a Reply

Nejnovější komentáře
Facebook Like it

Reklama
Doplňková výživa pro silové sporty Vitalmax